Kapitola 1
Mravní ctnosti je třeba trénovat opakováním a formovat zvyk. Ctnosti rozumové se nabývají studiem.
Nejsme přirozeně mravní – máme přirozeně pouze nadání pro ctnost. Nelze být spravedlivým bez spravedlivého jednání. Navykat lze však ale i opaku! Opakováním se postupně vypěstuje duševní stav, což je jakási navyklost nějak jednat.
Velmi proto záleží, na jaké věci jsou lidé od mládí zvykáni. Politici, Aristotelés pozoruje, dělají zákony dělat takové, ať lidi zvykají dobrým věcem. A když toho ústava dosahuje, je dobrý, naopak zlá.
Kapitola 2
Aristotelés říká, že jeho kniha pojednává o etice jen v obryse, nikoli zevrubně. Proto je těžké podat obecnou radu ke konkrétní situaci, protože se bude hledat střednost a vyhýbat se nedostatku a přebytku v konkrétním chování a pokaždé bude třeba něco jiného. Někdy bude problém nedostatek statečnosti, jindy zase přebytek.
Správný duševní stav máme, když cítíme libost a nelibost správně. Tzn., že nám dělá radost, když se zdržíme tělesných rozkoší – v ten moment jsme uměření (duševní stav). Cítit libost a nelibost správně je věc výchovy.
Čím častěji jednáme uměřeně, tím snazší je to pro nás i v budoucnu. Vzdát se rozkoše z nás dělá uměřené, uměřenost umožňuje snadno se rozkoše vzdát. „Vyrýváme“ svůj charakter, řecké slovo χαρακτήρ (charaktér) má kořen v χαράσσω (charassō), což značí vyrývat, rýt, tesat, vyřezávat.
Ctnost tedy není klid, to je pouze část pravdy. Ctnostný člověk cítí libost, nikoli klid z uměřeného chování. Takovému člověku dělá radost konat dobro. Klidným ho nechává pokušení, což by zdůraznili stoikové, kteří o ctnostech mluvili jako o klidu. To vytváří trochu jiný dojem z člověka. Klidný, stoický mudrc, kterého nic nevzrušuje, se zdá být nad lidmi, ale člověk, který pouze vyměňuje libost z rozkoše za libost z uměřenosti, jako by zůstával pořád toužebným, zvířecím člověkem, jenom lépe nastavil své tužby.
Myslím, že člověk potřebuje emoci (motio – pohyb), aby byl hnut k správnému jednání. Klid nestačí. Aristotelés tvrdí, že jsou 3 pohnutky ke konání: krásno, užitečno a příjemno a 3 k odpírání: ošklivo, škodlivo, nepříjemno. Kdo má tyto pocity v sobě výchovou přiřazeny ke správným věcem, je dobrým člověkem. Klid toto nepostihuje, klid je pasivní (a nevede ke skutečnému jednání, kdy, připomínám, skutečné znamená naplňující nějaký potenciál; činný život je podmínkou dobrého života a blaženosti).
Kapitola 3
Člověk není ještě ctnostný, pokud jedná ctnostně, protože takové chování může být nahodilé, než vycházet z duševního stavu. Ctnost se ale pěstuje opakovaným, ctnostným jednáním.
To je rozdíl mezi uměním a mravností – umění dobro ztělesňuje a na stavu mysli člověka, co jedná, nezáleží. Jednání je ale ctnostné, například spravedlivé, když člověk 1) jedná vědomě, 2) svobodně volí spravedlivé jednání a 3) jedná takto pevně a stále. Ctnostné jednání tudíž není objektivně poznatelné, má subjektivní stránku.
Takové je ctnostné jednání, jaký je ctnostný člověk? Ten musí ctnostně jednat, nelze o ctnosti pouze filosofovat, musí být vykonávána v činnosti. K teorii musí být i praxe. Lze strávit život (i správným) přemýšlením o spravedlnosti, ale nikdy nic spravedlivého nevykonat. Ctnostný člověk je tedy takový, který jedná ctnostně a k tomu musí jednat vědomě, bez donucení a jedná tak pevně a stále.
Kapitola 4
V duši máme city, vrozené schopnosti a stavy. City jsou emoce, hněv, žárlivost, strach, láska, nenávist, atd. Vrozené schopnosti jsou dispozice k tomu tyto emoce pociťovat. Stavy jsou potom ten aspekt k duše, který popisuje z jaké pozice se k emocím stavíme a jak s emocemi pracujeme. Pro správnou práci s emocemi je nutné zachovávat střednost.
Ctnosti musí být stavy, protože pro city samotné nás nikdo nechválí – neumíme své emoce ani ovlivnit, přichází k nám dané a my je musíme zpracovávat. Taktéž pouhá predispozice k citům, nemůže být ctností. Ty tedy musí být až v rovině, kde se s emocemi vědomě pracuje – kdy se rozhodujeme, jak na ně zareagujeme.
Stav, tedy zvyk (habitus) nějak jednat je tedy podstatou ctnosti. Člověk je ctnostný, protože v sobě nese zvyk nějak jednat. Člověk není ctnostný, když tak jen občas nahodile jedná.
Člověk tedy podle Aristotela není dobrý od přirozenosti, má k ní pouze nadání a musí se vhodným způsobem rozvinout, aby byl dobrým.
Kapitola 5+6
Kde je střednost? Není to nějakým aritmetickým průměrem, protože v otázkách etiky neznáme žádnou nejvyšší hodnotu, takže nemůžeme spočítat geometrický střed. Střednost je vždy vzhledem k nám, takže každý ji má fakticky jinde – i v rámci stejné situace ji mají dva lidí jinde, protože máme odlišné individuální vlastnosti. Někdo se má zachovat pravdomluvně, jiný zase ve stejné situaci má spíše svou pravdomluvnost zbrzdit.
Co je ale podstatné: neznamená to, že morálka je subjektivní a každý si má hledat vlastní recept. Pořád máme být pravdomluvní, uměření, spravedliví, apod., to je objektivně dané, ale naše situace je individuální, náš stav subjektivní a proto jsou odpovědi jiné – v kvantitě, nikoli kvalitě.
Někdy se při obtížné volbě říká „zlatá střední cesta“ jako označení kompromisní možnosti. S tím by se neměla Aristotelova etika zaměňovat, protože střednost není volba nebo možnost, je to spíše vnitřní postoj (duševní stav) ke světu. Kdo je hněvivý, hledá klid v úbytku hněvivosti. A naopak.
Pokud je člověk klidný, tak to nemusí znamenat, že v určité situaci nemá být správné se velice rozhněvat. Člověk by se tedy měl hněvat ve správný čas, ale jak to poznat? To je právě otázka neustálého přibližování se střednosti, které přichází se zkušeností. Když to člověk umí poznat, tak nachází „vrchol dobra“. Ctnost tedy maximalizuje možné dobro a minimalizuje zlo.
Jsou ale pak jiné případy, například cizoložení nebo vražda, které střednosti nedosahují, jsou špatné z podstaty. Hledat v nich střednost je jako hledat střednost v nedostatku nebo nadbytku, nikoli v celém spektru.
Připomeňme zde slovo hřích, které v řečtině pochází ze slova ἁμαρτία (hamartía), které se odkazuje k minutí terče (středu) v lukostřelbě. Hřešící člověk se míjí cíle – vlastního štěstí tím, že dělá hřích. Kdo hřeší, tak se mýlí. Hřích je sice intuitivně poutavý, ale v delším horizontu nám přivede neštěstí, zvlášť když si zformujeme hřešící zvyk. V moderním pojetí často právě hřích chápeme jako něco, co nám přináší štěstí a odmítnutí hříchu jako něco, co nás štěstí vzdaluje, jako sebezapření. Nicméně křesťanský argument, pramenící právě už zde v Aristotelovi je, že v sebezapření lze nalézt opravdové, hluboké, dlouhodobé štěstí.
Není to však vytváření nového člověka, homo novus, který by se naučil mít rád jiné věci, než je mu přirozené. Kdyby přetvoření člověka bylo možné, byla by možná například utopie komunismu – stačilo by lidi převychovat. Naopak se zde tvrdí, že právě v určitém sebezapření (pozemského) nalézáme svoji božskou přirozenost, opouštíme zvíře a nalézáme Boha. Své tužby formováním správného zvyku dovedeme uvést v soulad s fungováním vesmíru do největší možné míry.
Kapitola 7+8
Zde Aristotelés podává výčet mravních ctností (uprostřed) s jejich nedostatkem i přebytkem, které zní:
bázeň – statečnost – smělost
bezcitnost – uměřenost – nevázanost
lakomství – štědrost – marnotratnost
okázalost – velkorysost – malichernost
malomyslnost – velkomyslnost – nadutost
bez ctižádosti – bezejmenný (možná pokornost?) – ctižádost
bez hněvu – klidnost – zlostnost
záludnost – pravdivost – chlubnost
mrzoutsví – vtipnost – šaškovost
zaraženost – stydlivost – nestoudnost
škodolibost – nevole – závist
Jednotlivé z trojice je k sobě ve vztahu protiv. Extrémy jsou protivou sobě navzájem, ale i střednosti, avšak ke střednosti je protivnost menší. Lakomému se štědrý jeví jako marnotratný a marnotratnému se štědrý jeví jako lakomý.
Některé střednosti se zdají podobné jednomu z extrémů, proto často hovoříme o smělosti a statečnosti jako podobné vlastnosti a jejich protiva má být zbabělost. To vzniká tím, že lidem je obvykle dáno něco do vínku, býváme třeba náchylní k rozkoši, proto spíše budeme nevázaní než bezcitní.
Kapitola 9
Jaká jsou pravidla pro hledání střednosti (a trefení cíle)? Musíme se oddalovat tomu, co je nám bližší. Jsme-li například nevázaní, musíme se vychýlit v druhý extrém, jednat proti libosti, která je nám zrovna vlastní. Když budeme jednat v druhém extrému, časem získáme cit proto, kdy je vhodné jednat takto a kdy zase jinak. Nalezneme střednost.
Tento proces je náročný, vyžaduje opakování a být dobrým člověkem je závislé na naší zkušenosti. Čím víc ji budeme mít, tím snáze nalezneme pravou míru. Každý člověk přichází do světa s odlišným nadáním a neexistuje univerzální recept. Musíme se nutit k tomu jednat opačně podobně jako „člověk, co rovná křivé dřevo, tlačí vší silou na opačnou stranu“.
Není divu, že Trojští a Achajci holení krásných
Chtějí pro takou ženu tak dlouhé snášeti strasti:
Úžasně vzezřením svým jest věčným bohyním rovna!
Ale ač taková jest, ať raději odpluje s loďmi,
Sice tu dítkám i nám též v budoucnu zůstane k zhoubě!
Napsat komentář