Kapitola 1
Vše, co vědomě děláme, směřuje k nějakému dobru. Ne to, co děláme nevědomě, ale to co spadá pod záměrnou volbu nebo jednání. Cílíme na nějaký účel, který se nám zdá dobrý (objektivně se takový ukázat nemusí, ale zdá se nám takový). Obdobně naše nauky, ať už technické (umění) nebo týkající se vědění (věda) mají také na mysli nějaké dobro. Většina jednání, umění a věd směřuje k dílčím dobrům jako je například zdraví, dům, bohatství.
Nejvyšší dobro je předmětem nauky politické, protože ta všechny ostatní zastřešuje. Politická nauka se zabývá uspořádáním obce a politik je odborník na dobré uspořádání. Znalost nejvyššího dobra je příliš abstraktní, proto máme dílčí nauky (stavitelství, jezdectví, apod.), které řeší malý, praktický problém, jak dosahovat malého dobra. Politická nauka je pak spojuje a vytváří s jejich pomocí harmonii. Protože taková snaha je velmi náročná na zkušenosti, mladí lidé se do politiky nehodí.
V ekonomii, resp. kruzích kritických k ekonomii, se někdy traduje pojímání lidí jako homo oeconomicus, tedy člověka, který maximalizuje své bohatství. To je pouhá karikatura. Jak se dočteme v Lidském jednání od Ludwiga von Misese, tak „maximalizace zisku“ zahrnuje i zcela nesobecké jednání, kdy je ziskem například pomoc bližnímu. Člověk zkrátka jedná účelně, tj. sleduje určitý cíl a toho cíle chce dosáhnout co nejrychleji, s nejmenším úsilím a bez obětování jiných hodnot. Tedy jinými slovy: maximalizuje své dobro.
Takové je i Aristotelovo jednání. Člověk jedná za účelem dílčího dobra (ekonomicky řečeno: zisku). To, že chce od každého jednání dosáhnout nějakého dobra, ale neznamená, že je neomylný a že nedosáhne něčeho méně dobrého, nebo dokonce špatného. Racionalita neznamená neomylnost. Jinými slovy se stejně jako Misesův jednající člověk může zmýlit. Aristotelés se dále věnuje tomu, jak jednat správně. Jinými slovy, jak správně volit, protože volba je nutnou podmínkou pro etické jednání (vždy máme minimálně volbu mezi jednat a nejednat, častěji však mezi různými možnostmi jednat).
Mises zjevně na Aristotelovi stavěl. Zatímco Mises zkoumá proces jednání (ekonomii procesu) a cíle neposuzuje a neseřazuje, tak Aristotelés zkoumá cíle jednání – posuzuje je, co do vhodnosti a řadí je.
Jelikož každé jednání sleduje nějaký účel, ale tento účel má vždy nějaký dřívější účel, tak musí existovat nějaké dobro, které je účelem samo o sobě a už není prostředkem k nějakému dřívějšímu dobru. Například sledujeme svůj krevní tlak, protože chceme mít zdravý kardiovaskulární systém (dobro 4), ale ten chceme, protože je podmínkou k obecnému zdraví našeho těla (dobro 3). Zdraví ale také není samoúčelné, chceme ho možná, abychom se mohli postarat o své děti (dobro 2), ale možná ani ty nejsou nejvyšším dobrem. V čem tedy lze spatřovat nejvyšší dobro?
Kapitola 2+3
Co je nejvyšším dobrem? Blaženost (eudaimonia). Co tvoří její podstatu? Různí lidé měli různé názory. (1) Jedni říkají, že podstatou je rozkoš. Takoví „volí život dobytčat“. (2) Druzí zase vidí blaženosti ve cti (život politický), ale lidé, co usilují o čest, ji chtějí především od lidí výborných, což poukazuje na to, že čest nemůže být nejvyšším dobrem. Lidé výborní jsou lidé ctností, takže se dá, že nejvyšším dobrem je ve skutečnosti ctnost. Nicméně ctnost může být i pasivní, člověk může být ctnostý a zároveň život prospat, což je stav jistě méně hodnotný, než stav ctnostný a aktivní. (3) Třetí považují za nejvyšší dobro rozjímavý život a o tom bude pojednáno později. (4) Jiní zase považují za blaženost bohatství, to je ale vždy chtěno pro jiný účel, než samo o sobě, tudíž to být nemůže.
Kapitola 4
Amicus Plato, sed magic amica veritas. Aristotelés se rozchází s Platónem. Vypadá to, že Platón o dobru mluví jako o něčem „tam venku“ – ve světě idejí. Toto „ultimátní dobro“ pouze propůjčuje dobrost našim poznávaným individuálním dobrům. Dobrý vojevůdce má nějakou účast na Dobru jako takovém. Aristotelés je ale mnohem induktivnější, nabádá, ať postupujeme od empirie.
Vypadá to, že Dobro nemůže být jedna idea, protože dobrých je celá řada věcí na celou řadu způsobů (10 kategorií). Tyto věci nesdílí jednu podstatu a nemůže existovat jedna nauka o dobru, které je všechny protkává. Dobrý vojevůdce je něco odlišného od dobrého lékaře. Zcela bokem potom stojí dobra sama o sobě, například rozumně myslet.
Pokud vůbec existuje nějaké jediné Dobro, tak jeho znalost ani zkoumání není vůbec praktické. Veškeré nauky hledí k jednotlivým případům a dobro posuzují dle kontextu toho případu.
Jsou vůbec univerzálně platné morální normy nebo je dobro vždy závislé na kontextu? Není to potom to samé jako tvrdit, že existují univerzálně platné lékařské postupy? To ale zjevně není pravda, neboť nízký tlak neléčíme lékem na vysoký tlak. Co se tlaku týče, tak hledáme optimum (střednost). Aristotelovská etika se mi zdá podobná. Přesto v etice, stejně jako v lékařství nalezneme nějaké vždy platné zákony (například nebodat se mečem do břicha a neužívat ostatní jako nástroj k něčemu jinému).
To ale možná směšuji vícero věcí, protože tohle je záležitost techné (jak dosáhnout účelu), nikoli účelů jako takových. Blaženost je finální účel, jak se praví v další kapitole.
Kapitola 5+6
Rozumnost, čest či slast sice žádáme pro ně samotné, ale vždy zároveň i proto, abychom dosáhli nejvyššího stavu, který je naplněný, blažený. Tudíž blaženost je nadřazená a jenom ona je účelem samým o sobě. Z toho vyplývá i soběstačnost, není třeba už ničeho jiného.
Pokud je dobrým ševcem takový, co udělá dobré boty a dobrým tesařem takový, co udělá dobré podkroví, kdo je dobrým člověkem? Co je jeho úkol a jak jej lze dobře naplnit? Z této struktury vyplývá, že člověk má nějakou zdatnost, kterou může oplývat a být dobrým, nebo naopak. Člověk má rozum, který mu umožňuje poznávat formy, které lze uskutečňovat jednáním.
Z toho také vyplývá, že jde o činnost, protože tesař tesá, švec šije a člověk žije. K žití je ale potřeba taktéž doba, po kterou se žije, jinak nelze nic uskutečnit (ve smyslu naplnit potenciál).
Bavíme se tedy o činnosti duše ve shodě s rozumem a to činnosti krásné a dobré, má-li být život žit zdatně. Kniha tedy zodpovídá otázka, jak být dobrým člověkem ve smyslu, jak naplnit svůj potenciál. Aristotelés tuto otázku zodpovídá empiricky, dívá se, jak ji lidé opravdu zodpovídají. Jde vlastně o self-help knihu, seberozvojovou literaturu první svého druhu. Hledáme odpověď na otázku jak dosáhnout štěstí, jak žít šťastně (blaženě).
Kapitola 7+8
Aristotelés se zdá načrtávat, jak bude postupovat. Mravní zásady bude zkoumat induktivně (bude pátrat po počátcích) a mají podle něj 3 povahy, kterých je třeba si všímat. Počátky lze zkoumat empiricky, skrz rozvahu a ze zvyku (εθος, etika jako nauka o ethos).
Dobra rozděluje do tří skupin – (1) zevnější je myslím třeba čest, (2) duševní je například moudré uvažování, (3) tělesná je asi rozkoš.
Kapitola 9
Blaženost je tedy hledána v mnoha ohledech. Pro jedny je to ctnost, rozumnost nebo moudrost, pro jiné je to něco se slastí a pro jiné je to zevnější dobro jako uznání a čest, kterých se domůže pouze dobrý člověk. Na všech těchto názorech je zrnko pravdy.
Ke ctnosti náleží i zdatnost a k té zase činnost. Nelze být ctnostný a nenaplňovat aktivně nějakou zdatnost nějakou činností. Nelze být dobrým tím, že nic nevykonáme.
Pokud jsme dobří lidé, tak máme rádi konání dobra. Takový život nám pak přináší radost a takový život má slast v sobě a to nejvyšší slast. Nestačí dobro pouze sledovat a obdivovat, ale musíme v něm být účastni.
Konání dobra je ale podmíněno mocí konat, takže potřebujeme přátele, bohatství a zevnější dobra, abychom mohli být účastni na dobrech nejvyšších.
Taková je blaženost. Dalo by se asi říct, že je velmi široká a člověk musí naplňovat mnoho různých kategorií.
Kapitola 10
Blaženost se tedy jeví jako skutečná činnost duše z hlediska zdatnosti. Musíme konat a musíme konat správné věci, správným způsobem – vztaženo k oné zdatnosti duše. Skutečná činnost duše znamená, že se uskutečňuje nějaký potenciál, v tomto případě potenciál k dobru. Zdatnost v tomto případě asi znamená něco jako být dobrým člověkem, být lidský. Opakem by byla nelidskost, chování nehodné člověka, ale to možná trochu významově posouváme.
Zdá se, že šťastný lze být jen, když člověk neustále uskutečňuje dobré věci.
Blaženost si může vydobýt mnoho lidí, jeden není vyloučen ziskem druhého.
Kapitola 11
Z toho ale začíná pramenit určitá obtíž – zdá se totiž, že blaženost je veskrze pomíjivá. Vyvěrá z činnosti, tudíž pomíjí, když pomíjí činnost. Lze být trvale blažený?
Aristotelés otázku načíná jinak. Táže se, zda může být žijící vůbec blažený (protože život neuskutečnil), nebo jej tak lze nazvat až po smrti, tedy po dokončení a snad i naplnění života? Ale nežijící člověk ustrne, jak tedy může vyvíjet skutečnou činnost z hlediska zdatnosti a být blažený?
Je i něco zvláštního na tom, abychom člověka nazývali chvíli blaženým a chvíli nešťastným, když přestane vykonávat činnost. Přece blaženost vnímáme jako něco dosažitelného a stálého, vratkost se s tou představou neslučuje (O Fortuna, velut luna).
Aristotelés tento rozpor překonává tím, že ctnost je něco stálého a člověk jedná ctnostně v jakékoli situaci, do které ho postavíme. Když jedná ctnostně, tak může být i vždy blažený, může svůj osud snášet dobře a hrdě, nezlomen osudem. Vždy, i ve velké nepřízni, bude jednat krásně, nikoli ošklivě a špatně.
Přesto, ctnostného člověka, co stíhá jedno neštěstí za druhým a on to snáší krásně, nemůžeme nazvat blaženým (osud Priama). Štěstí (ve smyslu šťastné náhody) je k blaženosti potřeba stejně jako ctnost, která mu jde naproti. Naše děti mohou (jako Priamův Hektor) například upadnout v neštěstí (či neřesti) a my to nemůžeme změnit. Nemůžeme být opravdu šťastní, pouze to snášet krásně. To je navíc proměnlivo v čase, chvíli nám trvá, než věci vnitřně zpracujeme a nalezneme rovnováhu.
Je zvláštní, jak se Aristotelés věnuje posmrtné blaženosti a řeší otázku, nakolik může třeba neštěstí bližních postihnout blaženost zemřelého. Pro moderního člověka je ta otázka docela nesmyslná. K pochopení této pasáže je nutno přečíst Metafyziku a zejména spis O duši.
Z toho vidění vyvěrá určitá tragika lidské existence, která se nemůže dosíci trvalé blaženosti. Zmítáme se v chaotickém moři změn. Fyzika nás drží na zemi, ač hledíme k nebi. Dokonalé blaženosti může dosáhnout pouze Bůh, spokojen sám se sebou.
Kapitola 12
Aristotelés zdůrazňuje, že blaženost je něco, za co se nechválí, ale spíše velebí. Chválíme obvykle za naplnění něčeho ve vztahu k něčemu vyššímu, třeba závodníka, že běžel rychle a jiného, že běžel dokonce ještě rychleji pochválíme více. Blaženost ale takovou hierarchizaci neposkytuje, protože je dokonalá (jako dobro nebo Bůh) – je počátkem, ke kterému se vztahujeme.
Kapitola 13
Jelikož je blaženost činnost z hlediska zdatnosti, musíme prozkoumat onu zdatnost – čili přilehlou ctnost. To osvětlí správný postup politiky, která má usilovat o co největší ctnost občanů, aby žili dobrý život. Zdatnost a ctnost je to určitě duševní, nikoli tělesná, což znamená, že politik musí mít znalost duše.
Co mi z toho pohledu vyplývá, je, že nemůžeme přijmout zákony takové, aby z nich vyplynulo lidské štěstí nějak automaticky. Zákony mohou být pouze takové, že lidem umožní své štěstí sledovat. Svoboda je zde nutným předpokladem lidského štěstí. Stoik by pravděpodobně řekl, že štěstí lze nalézt i v největší nesvobodě, ale Aristotelés je v tom možná skeptičtější. Bude nutné přečíst Politiku.
Zpět ke kapitole: duše má několik složek, o čemž zde do hloubky pojednáno není. Nicméně nerozumná zvířecí, toužebná stránka duše má nějakou část, která může být rozumem přemluvena, tudíž je s ním smísena. Naše touhy můžeme ovlivnit rozumem (emoce lze podřídit rozumu jako se podřizujeme otci).
Krom této složky je zde i složka čistě rozumová. Rozumné složky duše jsou tedy dvojí.
Dle tohoto rozdílu (příměsi tužeb a emocí) máme i dvojí ctnosti. Jedny jsou rozumové, druhé mravní. Rozumové jsou třeba chápání a moudrost, mravní jsou třeba štědrost nebo uměřenost, ty jsou smíseny s emocemi – tužbami.
Napsat komentář